Babi, a kde mají ptáci uši, zeptal se mě téměř pětiletý vnuk Robin ve chvíli, kdy jsme na chalupě přes okno pozorovali poletující vrabce a sýkorky. Tak to jsem tedy byla parádně zaskočená, protože nad tím jsem nikdy nepřemýšlela.

Je nezdvořilé Vietnamcům u nás tykat? Robert, který žije a podniká ve Vietnamu už jedenáct let, mi na tuto otázku nedokáže odpovědět. Vietnamština má totiž oslovování mnohem složitější než čeština, natož angličtina.

Když jsem byla malá, bylo to s kafem snadné. V mém okolí se pila buď melta (ta vždycky s mlékem), nebo „pravá“ káva (ta vždycky bez mléka).

Ten příběh se opakuje každé jaro. Uprostřed jednoho návesního rybníka ležícího v malé obci, kde trávím chvíle volna, vytvořil jeho nájemce malý zelený ostrůvek.

Pamatujete na klasický chyták pro studenty autoškoly? Na stopce zastavíme tak, že uvedeme kola do klidu, což byla kdysi předepsaná definice. V souvislosti s tím mě napadlo, že bych potřebovala do klidu uvést spíše svoji hlavu. Zvláště v poslední době. Zbavit se černých myšlenek. Třeba proto, aby se člověk aspoň trochu vyspal.

Nemám rád termín „pirát silnic“, protože mezi námořním hrdlořezem a řidičem, který o pár kilometrů překročí v obci padesátku, je spousta rozdílů. Ale řidičům, o kterých chci mluvit dnes, tenhle titul sedí přece jen o něco líp.

Čím více se na mne valí apely, abych něco udělala, protože to půjde rychle, tím více ve mně rostou pochybnosti, jestli je to právě to, co chci.

Na letiště mě veze syn Tomáš, ustaraně mě posílá jako balík svému bratrovi Jiřímu, který mě vyzvedne v Bangkoku. Jsem bloudivá, takže dostanu od synů nalejvárnu, jak si najít svou Gate, z níž mě pak had fronty posune do letadla.

Nesnáším velkolepé myšlenky. Moudré knihy se velkolepými myšlenkami jenom hemží. Jsem z toho unavená. A stejně to nefunguje.

Můj děda byl ajznboňák, tedy železničář. Jako malého kluka mě brával na krátké cesty vlakem, někdy dokonce i na lokomotivu. Měl bych tedy mít k tomuto způsobu přepravy hezký vztah.